Několik věcí, které z mého chaosu udělaly život
by
Lavendee
- 4/05/2022
Myslím si, že v životě člověka se stane velká hromada věcí, které vás změní. Vlastně téměř každá věc, každá činnost, každý člověk vás nějakým záhadným způsobem ovlivní a navede vás na snad správnou cestu. Jsou ale věci, které vás poznamenají více. Věci, u nichž můžete s jistotou říct, že přesně ony vás změnily.
Ráda bych se s vámi dnes podělila o několik svých poznatků, které by mohly pomoct i vám už jen díky čtení tohoto článku.
1. Nejsem otrokem života
Asi bych měla zprvu začít alespoň částečně na začátku. Můj začátek vnímání života jinak se odehrál v dávné době, ale já ten moment připisuji střední škole. Budu zde o ní mluvit asi hodně, jelikož mě poznamenala. Velmi. Na střední školu jsem nastoupila na taneční konzervatoř do Prahy. Nechci zde školu jmenovat, ovšem byl to můj velký sen. Byl to rok plný změn. Z vesnice na západě Čech rovnou do Prahy, sama bez kohokoli známého a rovnou na uměleckou školu plnou absolutní disciplíny. Okolnosti byly všelijaké, zpětně však mohu tvrdit, že konzervatoř pro mě byla nejtěžším obdobím. A doufám, že to tak zůstane. Upřímně tu nechci nikoho a nic hanit, sdílím s vámi jen své dojmy, zážitky a poznatky. V průběhu druhého ročníku, možná i dříve, jsem si začala uvědomovat, jak moc mě to nenaplňuje. Jak moc to dělat nechci. Jak moc jsem nešťastná a přesto ráno i přes šílenou nechuť vstanu a na ten sál dorazím s úsměvem, protože to se ode mě očekává. Protože musím. Musela jsem tohle, musela jsem tamto. Plnila zadání, potlačovala touhy utéct, protože sakra, „byl to přece tvůj sen!“. A pak jsem se rozhodla. Většina mých rozhodnutí je tedy naprosto spontánní, tohle jsem promýšlela ale téměř 4 roky! Rozhodla jsem se, že toho hloupého diplomovaného specialistu dodělávat nebudu a odejdu hned, jak jen to bude možné. Tedy po maturitě.
Celý tento příběh vám sděluji z prostého důvodu. Abych se dostala do momentu, kdy jsem dostala maturitní vysvědčení a mohla vám říct, co je pointou. Protože právě v tom momentě jsem se cítila svobodná jako ještě nikdy. Nejen, že jsem ukončila etapu života, která mě sužovala, ale hlavně jsem získala vědomí, že krucinál můžu dělat naprosto cokoli, co bych jen chtěla (samozřejmě v mezích zákona).
Ta vědomá svoboda byla tak osvěžující, že jsem se jí nemohla nabažit. Ono totiž, člověk má tendenci celý svůj život dělat věci podle toho, co se od něj očekává a co přesně musí. Já vám ale něco prozradím. Vy nemusíte vůbec nic, natož splňovat jakákoli očekávání. Život je od toho, abyste ho žili, a ne abyste přežívali pod rozkazy jiných. Váš jediný úděl je vytěžit ze života, co nejvíc jen můžete. Plňte si sny, překonávejte hranice, zkoušejte nové věci. Ale nikdy, prosím vás, nikdy nelpěte na tom, že musíte. Jediný, kdo má kontrolu nad svým životem, jste vy sami, tak to vezměte do svých rukou a hrajte si, protože promarněný čas, který strávíte tím, že neustále říkáte: „Ale to nejde, já musím ještě tohle a tamto, jinak tůto…“, vám nikdo nikdy nevrátí. A ano, možná si říkáte, že jsem sakra mladá na to, abych sdílela taková moudra, já ovšem svoje mládí považuji za výhodu, jelikož jsem ještě nestihla ztratit tolik času, jako stihli jiní.
2. Dovolit si cítit
I tento bod se váže k tomu předešlému a k daným očekáváním. Znáte to, jste v restauraci a přijde vám zpráva, že jste neudělali zkoušku. Třeba. Jak se k tomu postavíte? Přesně tak, budete se snažit nebrečet a nedat jakkoli na sobě znát, že vás to pěkně zranilo a zklamalo, jelikož dovedete si představit ty pohledy ostatních, kdybyste se rozplakali přesně tak, jak v ten moment potřebujete? No, tak na to se taky vykašlete. Jste člověk. Bytost z masa a kostí přesně jako ti jiní kolem vás. I těm se chce dost možná brečet, ale nedovolí si to, protože se zas bojí pohledu od vás. Emoce jsou lidské. Jaký je rozdíl v tom mít hlad a být smutný? Potřeba je to naprosto stejná, obojí jsou skutečnosti, které přijdou a nemusí mít ani důvod. Proč je ale mít hlad akceptovatelnější než cítit? Já nevím, občas mě trápí, jak je naše společnost nastavená, ale právě nastavení společnosti začíná u jedinců. Takže se nebojte plakat i když nemáte nebo máte důvod, dovolte si se hystericky smát ze zoufalství, dovolte si radovat se z maličkostí. A klidně k tomu mějte hlad. Všichni okolo vás, kterých se bojíte, se totiž cítí úplně stejně jako vy. Taky mají svá trápení. A vlastně nikoho nezajímáte tak, jak si myslíte, že zajímáte.
3. Přestat se bát
Jak paradoxní by se mohlo zdát, že mluvím o prožívání všech emocí a jejich nepotlačování a zároveň tu říkám „Přestaňte se bát!“. Paradoxní se to zdát může, dovolím si však nesouhlasit. Je strach a strach. Máte strach z pavouků, z výšek, ze tmy… A ten je naprosto přirozený, jen si ho užijte. Člověk se vlastně rád bojí, proč by jinak také vznikaly horory, že? Ale pak je tu strach, který vás ovládá. Strach ze závazků, strach z toho být sám sebou, strach vyjádřit svůj vlastní názor. A to je strach, kterého byste se měli hodně rychle zbavit, protože ten vám nepřináší absolutně nic dobrého. Akorát vás sužuje. Tenhle strach totiž omezuje vaše já.
Povím vám něco, co je vlastně velmi úsměvné. I já tímhle strachem trpím. Ještě v momentě, kdy píšu tento článek, se klepu, protože mám doopravdy strach to vydat. Co si řeknou lidi, kteří mě znají, až to budou číst? Neměla bych si radši svoje názory a rádoby rady strčit pod klobouk, zalézt do kouta a mlčet? Ne. Ne. Ne. Tenhle strach je totiž o překonávání. Vystupování ze své komfortní zóny a posouvání se. A to se zase váže k prvnímu bodu. Vytěžit ze života, co nejvíc to jde. Každý se učíme, děláme chyby a opět je to naprosto lidské. Takže jestli je něco, co si fakt přejete zkusit, udělat, dokázat, vybodněte se na strach a jděte za tím. On to za vás nikdo neudělá.
Někde jsem slyšela citát, že vše dopadne lépe, než kdybys to vůbec nezkusil. A to je přece tak pravdivý! Pojďte tedy tomu klukovi říct, že ho máte rádi, zkuste jít na box, když vás to láká a začněte se posouvat, protože to vám dost možná dá i směr.
4. Já jsem priorita
Tenhle bod se zase naopak může zdát dost sobecký a ať třeba je. Ze své zkušenosti ale vím, že tohle je možná nejdůležitější věc, kterou je třeba si uvědomit. Zase zabrouzdám trochu do svého soukromí, abych vám to co nejlépe osvětlila.
Stávalo se mi, že jsem žila pro druhé. Pomáhala jim s úkoly, kupovala jim, co si jen přáli, dělala jim radost, snažila se poradit. Ono je to všechno moc milé, ale jaký to má význam, když jsem se pak dostala do fáze, kdy jsem nevěděla, kým vlastně jsem? Naprosto ztracená dušička brouzdající po světě, která absolutně neví, co se sebou. Jak pak takový člověk může dát opravdovou radu? Jak může pomáhat, když nepomůže sám sobě? Heslem sebelásky je miluj nejprve sebe, abys mohl milovat druhé a já bych toto zpětně napsala na čelo ve všech různých znění každému jednomu člověku, kterého znám. Se vším nejdřív musí začít člověk u sebe, protože všechny komplexy vychází potom právě z toho, že jste sami ztracení. Kolik spokojených lidí má potřebu někoho pomlouvat, hanit a kritizovat? No, já tu potřebu měla velkou a bylo to právě z toho důvodu, že jsem vůbec nevěděla, kdo jsem. Jednoho dne jsem se ale zastavila a zeptala se sama sebe, kým chci být. Má odpověď nebyla slavná spisovatelka, světoznámá tanečnice, bohatá… Má odpověď byla: šťastná a sama sebou. Byl to bolestivý okamžik plný slz, protože uvědomění kolikrát setsakramentsky bolí. To však nevadí, jelikož bez toho uvědomění bych se pak nedostala tam, kam se postupně dostávám nyní.
To uvědomění mě však dovedlo k tomu, že musím samu sebe přestat upozaďovat. Musím se hýčkat, dělat si radost, žít si, jak potřebuji a pak budu dobrou kamarádkou, dobrou přítelkyní a dcerou. Až potom, co najdu sama sebe. A to najdu jedině tak, že ze sebe udělám prioritu. Fráze jen se sebou budeš žít celý život je neuvěřitelně pravdivá. Lidi přichází a odchází. Vy se svou hlavou budete až do konce. A proto se musíte mít rádi, proto se musíte znát. Pak akorát žijete v chaosu, který není ani vám, ani nikomu jinému prospěšný.
Tímto bych tento článek pro dnešek asi ukončila. Rozhodla jsem se napsat ještě druhou část, která bude méně abstraktní, více konkrétní. Máte se na co těšit. Anebo třeba ne. Tak si běžte poplakat a pak o tom napište báseň, kterou budete sdílet, jelikož to tak cítíte, mějte se rádi a opečovávejte se. Dejte si rande sami se sebou, kupte si tričko pro radost, malujte a vychutnejte si ze života každou vteřinu. Je to dar. Stejně jako vy.
S láskou
